Fiktivní rozhovor

Fiktivní rozhovor aneb pravda o skupině Čankišou

Kdo, kdy a proč založil skupinu Čankišou? Jak vznikl název kapely?

I když se více méně známe z dřívějška, setkali jsme poprvé společně jako přímí účastníci nebo kamarádi, kteří spolu dřív hráli, na koncertě brněnských kapel o Vánocích roku 1998. Nějak jsme se domluvili, že nehledě na všechny styly, které jsme v té době jako jednotlivci hráli, si chceme zahrát nějakou tu "etno" hudbu. Pár měsíců na to byl první koncert, což byl opravdu velký propadák. Ale chtělo to nějaký čas, což si teď uvědomujeme, aby si to vytvořilo nějaký ten "xicht". S názvem přišli hned v začátcích dva členové kapely, kteří prodávali na trzích dětské hračky. Mezi nimi byl i malý bagřík, který se jmenoval ChunkyShow. Jako název se nám to hned zalíbilo, takže se jméno skupiny v podstatě nikdy neřešilo, akorát jsme název počeštili.

Máte nějaké hudební vzory?

O nějakých konkrétních vzorech se nedá hovořit, a bylo by to zavádějící, protože většina kapely tuto hudbu víceméně neposlouchala a neposlouchá dodnes. Tím myslíme dřevní etnickou (lidovou) hudbu toho kterého národa, která má určitý význam a smysl snad jen pro ně samé. Pro Středoevropana je jistě zajímavá, ale ve vetší míře může být nudná. Různé fůze, které se k nám médii dostaly, byly právě v té době, kdy jsme vznikali, dost módní záležitostí, jak na poli taneční scény, tak třeba u poprockových hráčů jako byl Sting. Pro většinu z nás to bylo hudební okouzlení a objevné hledání, ale taky samozřejmě nedostižitelné, nejenom hudebně ale především pocitově a třeba i zvukově. Proto je naše hudba taková jaká je, je to přetavený etno motiv (nápad) do našich možností, a více než hudební exhibice je to vyjádření pocitů z toho kterého tématu. Zajímavé bylo také vystopování společných hudebních kořenů. Proto hrajeme hudbu ovlivněnou etniky snad z celého světa, z čehož logicky potom vyplynula potřeba nějak tuto hudbu charakterizovat a zařadit. To byl také základ lidu Čanki.

Hlásíte se k hudebnímu odkazu lidu Čanki, kdo to byl a z jakých pramenů jste čerpali?

Podrobný popis je na našem webu v části O lidu Čanki, ale stručně řečeno: Čankiové byl národ jednonohých lidí, žijící ještě v době postatlantské, tudíž ve velmi těžko zařaditelném obdobím. Jejich hudební talent a neustálá nechtěná migrace po celém starověkém světě z nich vytvořil multikulturní hudebníky. Tak to je v našem podání jednoznačná mystifikace položená na jedné větě a jednom obrázku ze souboru středověkých cestopisů, který vyšel někdy v sedmdesátých letech pod názvem "Jak staří Čechové poznávali svět". Ale pravda je taková, což jsme zjistili až časem, že o těchto lidských anomáliích nějaké zmínky v literatuře jsou a to i velmi současné. Např. Umberto Eco se o nich dlouze rozepisuje ve svém příběhu o Baudolinovi, kde hrají podstatnou roli. Je tam popsán i jejich zánik a celkem shodně s našimi poznatky je situuje na východ do legendárního Janova království, ale samozřejmě pod jiným jménem atd. Potěšující je, že naši fanoušci nám píší, v jakých dalších knihách na tento jednonohý národ narazili. Z toho jenom vyplývá, že na jejich existenci může něco být, ale jejich hudební talent je jen naše smyšlenka. A to spojení středověkého textu s názvem čanki? Čanki je prý v cikánštině noha, někde jsme se to doslechli, ale nevíme to přesně.

Používáte i speciální jazyk, jak jste k němu přišli?

Tento speciální jazyk je přirozený Karlův (zpěvákův) jazyk, kterým improvizuje do skladeb. To je celé to tajemství a nesporná výhoda v našem případě. Protože hodně hudebníků, když něco skládá používá takovou alá angličtinu, kterou má melodicky naposlouchanou. Karel je něco jako zpívající Morgenstern. Samozřejmě, že jsme nemohli přiznat, jak je to jednoduché, a proto jsme tento jazyk nazvali syrským (slunečním), což prý byl původní prastarý jazyk všech národů.

Jak vaše písně vznikají?

Ze začátku jsme volili systém ovlivnění, pustili jsme půl hodiny nějaké etnické hudby a pak jsme začali hrát. Hodně písní tak vzniklo jamem na zkušebně a nebo třeba i přímo na koncertě. Protože, když jsme začali hrát na koncertech, měli jsme tak zhruba pět písniček a byli jsme schopni na nich ulítnout třebas i dvě hodiny. Tak se někdy náhodně zrodily i nové motivy, z kterých pak vznikly samostatné písně. Spousta těchto dobrých motivů tak taky zůstane nenávratně ztracená. Teď už se více soustředíme na konkrétní písně a jejich aranž, ale jde to více ztuha.

Něco o vašich CD?

Všechny čtyři desky vznikaly s úplně jiným přístupem. První jsme točili tak, že jsme nahrávali všichni najednou, včetně zpěvu a snažili jsme se tak o nějakou živelnost i na úkor chyb a zvuku. Desku jsme natočili během tří dnů včetně mixu. První deska byla v podstatě na zakázku, měla vyjít jako příloha jednoho cestovatelského časopisu, ale nakonec z toho sešlo. Později nás slyšel jeden brněnský vydavatel a pod jeho značkou (FT records) jsme desku vydali (podzim 2000 / Hudba lidu Čanki). Když už jsme celkem dost hráli, tak nebyl důvod nenatočit druhou. Tam už byly nějaké peníze, takže jsme byli ve studiu zavření dobré dva týdny a všechno se nahrávalo postupně a co nejvíc na kvalitu (podzim 2002 / Densé Ju). Třetí desku jsme udělali kombinací obou těchto přístupů v jednom pohodovém studiu ve Zlíně (podzim 2004 / Gamagaj). Čtvrté CD jsme po změně vydavatele natáčeli v brněnském G studiu (jaro 2008 / Lé la).

Máte několik videoklipů, jak jste je točily?

Natáčeli jsme několikrát pro televizní pořady, kratší i delší rozhovory i části živých koncertů a pro jeden z těchto pořadů, zřejmě Kulturní týdeník, s námi Pavel Jirásek natočil během dopoledne videoklip na písničku Jeba Ma Miluna, který se později objevil v televizi jako samostatný klip. Po první desce vznikla potřeba natočit doplňující promo klip. Ujal se toho Pavel Jandourek, režisér a spolumajitel restaurace Livingstone, kde jsme v té době měli domovskou scénu. Ten kromě toho, že vymyslel scénář a sehnal kolegy i peníze na natáčení a podporu Febia, kde hodně natáčel, se dokonale ztotožnil s naší mystifikací ohledně lidu Čanki a dokázal ji dobře rozvinout. Takže jsme za relativně "srandovní" peníze mohli natočit profesionální videoklip. Vybrali jsme písničku Sham Sut, která sice není od nás, ale plně charakterizuje naši tvorbu, a je dejme tomu našim nedostižným vzorem. Jak videoklip dopadl, mohou diváci posoudit sami (např. Noc s Andělem). Je dostatečně odlehčený možná i komický, tak to je snad v pořádku, tak jsme to chtěli. Videoklip písničky jsme nakonec zařadili i jako bonus na druhou desku.
Potom vzniklo Anay Yo z desky Gamagaj. Na tom se podílel VJ Moire Dušan Urbanec. Z poslední desky máme aktálně klipy dva. Zuha se skoro celá točila v Pakistánu a animovaná Borrega vznikala tady v Písku na filmových školách.

Co vaše účinkování ve filmu Nuda v Brně?

Brno je svým způsobem taková větší vesnice, kde se všichni znají. Takže spojení s režisérem Vladimírem Morávkem, který dlouhou dobu působil v Divadle Husa na provázku, bylo logické. Zřejmě hledal divočejší hudbu do svého filmu a navíc z Brna, tak to snad byl ten hlavní důvod. Honza Budař, který byl autorem hudby, mimochodem i spoluautor scénáře a hlavní hrdina filmu, nám přinesl spoustu not hodných simfoňáku. Vypadalo to beznadějně, resp. nehratelně. Zdeněk, nejkovanější z nás v tomto oboru, to seškrtal a společně jsme z toho vytvořili mírně naštvanou balkánskou dechovku. Hudbu jsme pak nahráli během jednoho dne ve studiu, když jsme točily druhou desku, víc peněz na to nebylo. Jednu píseň měl dokonce nazpívat Karel Gott, ale nakonec z toho sešlo. Ve finále se ale na nahrávce objevují jiné osobnosti, jako Eva Urbanová nebo Richard Krajčo. Samozřejmě nás těší, že film pak zabodoval jak u diváků, tak u kritiky.

Jak je to s koncerty?

Víc nám sedí klubovky, kvůli kontaktu s obecenstvem, ale máme rádi i velké festivaly nebo jiné akce, zase je to dobrá zkušenost. Díky bývalému vydavateli, který se specializuje na folk a country, jsme vymetli i různé folkové festivaly, kde jsme asi spíš zpestřením večera, ale lidi jsou tolerantní, a myslíme, že se u nás pobaví. Koncertů je dost, ale jsou měsíce kdy je opravdu okurková sezóna. Vždycky na podzim, a to nám vycházela deska, jsme mysleli, jak se to rozjede a čtvrt roku jsme téměř nehráli. Takže nám trochu spadl hřebínek. Měli jsme svým způsobem štěstí, že díky kontaktům a později manažerce hrajeme na amatérskou kapelu poměrně dost a to i v zahraničí (zatím Itálie, Švýcarsko, Slovensko, Polsko, Německo, Ukrajina atd.). Díky tomu, jakou hudbu děláme jsme vlastně bez problému stravitelní i tam.

Co to šou (show) ve vašem názvu?

Snažili jsme se tomu názvu učinit zadost, ale jsme svou povahou většinou statici. Občas nás doprovází různé orientální tanečnice, VJ´s, ale to spíš na nějakých výjimečných koncertech, jako jsou třeba křty. Dřív s námi taky vystupovali žongléři a plivači ohně. S pliváním ohně vlastně začal Sysyn, ze začátku to střídal s hraním, ale mělo to své technické problémy. Je lepší, když to dělá někdo jiný. Jednou se dokonce stalo, že jsme málem podpálili stodolu, ve které byl koncert. Bohužel jsme nevěděli, že pod střechou je složená hromada slámy.

Uživí vás hudba?

Dejme tomu, že je to příjemný přivýdělek, ale nijak pravidelný. Navíc to může kdykoliv a z jakýchkoliv důvodů skončit, takže spoléhat se na to, je opravdu nerozum.