O lidu Čanki (jednonohých) máme jen nejistá svědectví legend uchovaných posvátnými texty zejména těch národů, u nichž se knihy předčítaly a byly náboženstvím (Indie, Izrael, islámské země). V legendách ostatních národů se takřka nevyskytuje. O jeho existenci se dále zmiňují některé středověké spisy, jako je Mandevillův cestopis (John Mandevill - kol. r. 1300-1372, anglický lékař, matematik a cestovatel), kde se doslova píše: ".a v té zemi na některých horách sú lidé, ježto mají po jedné noze, avšak sú rúčejšie nežli jiní lidé. A ta noha jest tak široká, že súci nazdvižena, dá všemu životu stien, když ten člověk v znak leží." (český překlad kolem r. 1400 Vavřincem z Březové - kol. r. 1370-1437 - kronikář, básník a publicista doby husitské). Z těchto spisů lze vyvodit, že místo prapůvodního výskytu lidu Čanki bylo pravděpodobně na malém území v horských pouštních oblastech mezi dnešním Tureckem a Sýrií. Svou jedinou velkou vyvinutou nohu používali nejen k pohybu, ale i k vytváření stínu v nekrytých písečných oblastech. Tím se vysvětluje i berla, kterou si s sebou stále nosili a která zabodnutá do země sloužila jako opěra (viz. obr.1, ilustrace Arthura Layarda - z anglického vydání C. Granta, Westminster 1895).

V těch časech zřejmě docházelo k velkým migracím národů, jak potvrzuje samotný Mandevillův cestopis, a to zejména těchto anomálních skupin, které byly zřejmě v určitých dobách na různých místech nežádoucí. Můžeme tedy říci, že Čankiové byli národem multikulturním a jejich pozdější etnografické zařazení není přesné. Migrací došlo k takovému početnímu oslabení národa, že je již sám Mandevill řadí mezi lidské výjimečnosti - zrůdy (viz. obr.2, český tisk Mandevillova cestopisu z roku 1600).

Čankiové, stejně jako celá tehdejší populace, mluvili (zpívali) tzv. prvotním jazykem, nazývaným syrský nebo sluneční, tzn. jazykem původní a legendární Sýrie, kterou védské texty symbolicky kladou na pól, kam také situovaly původní domov předků - Árjů. Tomuto místu se říkalo Thúle (římsky Ultima Thule - dodnes existují města jménem Tula: na Sibiři, v Laponsku, Irsku, Skotsku a Severní Americe). Tento rytmický jazyk, jímž byl podle legend předán lidem život, lze dnes obtížně zachytit, snad jen u nejstarších arabsko-afrických kmenů.